Zjistila jsem, že i děti vsakují jen do určité míry, a moc mě těšilo to sledovat.

Jako adventní rituál jsme si každé ráno sedli do kruhu. Někdo z dětí zapálil svíčku uprostřed. Hlásili se stále stejní. Některé děti ještě nikdy svíčku nezapálily ani nikdy neškrtly sirkou. Někdo se přece jen odvážil a svou první sirku si v páté třídě zapálil. Samozřejmě byla i funkce sfoukávače svíčky.

Potom následovalo čtení krátkého příběhu s duchovním poselstvím (Duhová jiskra). První příběh jsem přečetla já. Potom byla chvilka ticha a následovala diskuse. Většinou byla první věta více dětí – To jsem nepochopil. Přeříkali jsme si proto příběh a zkoušeli jsme vzpomínat, jestli nám příběh nepřipomíná něco, co už jsme zažili.

Nabídla jsem knížku domů někomu, kdo by si připravil čtení dalšího příběhu. Druhý i třetí den probíhalo čtení stejně. Potom se děti nabídly, že by vymyslely svůj příběh, který by přečetly. Samozřejmě jsem byla moc ráda. Po přečtení tohoto dětmi vymyšleného příběhu mi bylo jasné, že musím rychle zařadit zpátečku a víc ředit. Čtený příběh byl spíše pohádkový, poučení – má se poslouchat.

Došlo mi, jak je důležité sledovat, kolik z mého působení ve třídě je moje třída schopná vsáknout. Nic víc nemá cenu, snad jen pár kapek navíc, aby se dalo někam růst.

V těch dnech si děti stavěly o přestávkách domečky a auta z kartonů a byly dost šťastné.