Vánoční besídka

První rok učím na nové škole a neznám laťku ani zvyklosti zdejších vánočních besídek. Sama jsem ještě vlastně za svou praxi ani žádnou vánoční besídku nenacvičovala.

Rozhodla jsem se nechat to na dětech. Někdy v listopadu jsme se o besídce začali s dětmi bavit. Mnohdy o tom začínaly samy děti. Byla výhoda, že to jsou páťáci. Besídky mají každý rok a vědí, co a jak.

Začala jsem zjišťovat, kolik jich vlastně je schopno bez trémy předstoupit před obecenstvo. Našli jsme 6 statečných z 13. Jedno nadané dítě přes víkend napsalo příběh a já přišla se svým nápadem hrát Malého prince a jeho putování po planetách – musela bych to ještě domyslet. Během slohových hodin jsme diskutovali o nápadech dětí, až vykrystalizovaly tři. Příběh nadaného, můj Malý princ a nápad příběhu o dítěti, které nemělo rádo Vánoce, ale vše se v dobré obrátí. Při hlasování vyhrál můj návrh.

O víkendu jsme chtěla hru pro 6 herců začít psát, ale přišla mi zpráva od dítěte, že ho zaujal nápad jiného a že tu hru sepsalo. Poslalo mi ji a mě bylo jasné, že budeme muset znovu hlasovat. Návrh byl jednomyslně přijat.

Od této chvíle jsem věděla, že ačkoli nevím, kam jdeme, je to správně. Ti, co chtěli hrát se sesedli k jednomu stolu a přemýšleli nad scénářem. Ti, co nechtěli hrát, dostali úkol, poslouchat diskusi ostatních a přemýšlet nad kulisami, které budou potřeba.

Text scénáře jsem přepsala i s chybami do souboru a při hodině češtiny jsme na interaktivní tabuli společně text opravili a upravovali. Zamýšleli jsme se nad tím, co uvidí publikum, co budeme muset udělat jako herci nebo kulisáci a do scénáře to zapisovali. To se dělo v polovině listopadu.

Vánoční představení 5.A – návrh dítěte

Vánoční představení 5.A

Potom jsme začali pracovat na kulisách. Donesla jsem do třídy kartony z manželovy práce.  Až do Vánoc si děti tvořily o přestávkách domečky a auta, servisy atd. To bylo radosti. Vedla jsem je k ohleduplnosti k práci paní uklizečky, snažili jsme se krabice na konci vyučování sklidit na jedno místo. Těsně před Vánoci jsme je zlikvidovali, natrhali na menší kousky a odnesli do kontejneru.

Rozhodla jsem se pokračovat ve své roli neviditelné učitelky a jen jsem děti povzbuzovala k tomu, aby prosazovaly svoje nápady a jak se to dělá. Potom jsem jim ještě doporučila místo štětců houbičky a koupila jsem víc běloby. Neviditelná učitelka není ta, co jí je všechno v tu chvíli jedno. Naopak moje pasivita musí být zcela aktivní.  Jsem ve třídě zcela vědomě, kdo za mnou přijde, toho vyslechnu až do konce. Pokud něco potřebuje, pokusím se k tomu zaujmout stanovisko. Mluvím běžným hlasem, jen na jedno dítě, které  mě samo kontaktuje, jinak mlčím a pozoruji. Zjistila jsem, že některé děti jsou celkem dost dlouho rezistentní a chtějí některé věci řešit jen se mnou, abych je pak prosadila. To ne, holenkové. Prosadíte si je sami! Řeknu ti, jak by se to dalo udělat, ale možná najdeš jiný lepší způsob.

Hlavní modrá stěna s oknem byla hotová, šíleně natřená, ale děti byly spokojené. Naopak nikdo nebyl spokojený s vánočním stromečkem, ale nikdo se nerozhodl s tím něco dělat, tak zůstal jak byl. Na vystoupení nikomu nevadil. V modré hlavní stěně jsme vytvořili prostor, kterým „Ježíšek“ nasunul pod stromeček dárky. Dárky tedy musely být na jednom kartonu dohromady. Hvězda měla být na tyčce. Nepodařilo se mi vydržet a nechat přinesení tyčky na dětech. Byla to chyba, donesla jsem ji z domova. Stejně jako zvonek a vysněný dárek – plyšové koťátko. No, zodpovědnosti a iniciativnosti se budeme učit dál.

Na začátku prosince začal nácvik, nejprve se scénáři v ruce, potom bez nich. Pokud někdo z herců chyběl, zastoupil ho někdo jiný, dokonce i z kulisáků. A jak pěkně hráli! Nakonec i na vystoupení. Já jsem naše zkoušky točila na mobil. Video jsem hned stáhla na disk a na interaktivní tabuli jsme ho sledovali. Video jsme vždy pouštěli několikrát. Poprvé bylo zakázáno rušit, mohlo se jen sledovat. Podruhé mohl kdokoli zavolat STOP. Video jsem zastavila a on pochválil nebo navrhl změnu toho, čeho si všiml. Některé děti šly po technických věcech, jiní po hereckých výkonech, bylo to úžasné. Změny jsme diskutovali, pak se vykrystalizovala řešení, někdy bylo potřeba o nich hlasovat. Natočila jsem děti asi čtyřikrát, pokaždé následoval takový rozbor a všichni jsme v něm viděli velký smysl.

V den vystoupení jsme si zkusili náš kus na místě besídky, zjistili, že tam není víc místa než ve třídě, ba naopak. Vymysleli jsme, kam odložíme kulisy a soustředěně se šli dál učit. Odpoledne při vystoupení jsem stála vzadu a moje třída si nachystala vše potřebné sama, dobře, vysněný dárek jsme musela podat z radiátoru, ale jinak jsem byla opravdu hrdá. Navíc posilněná vědomím, že nejlepší práce je ve škole ta dětská.